Чешский перевод Г. Врбовой
Источник: Slovo o pluku igorově. / Hana Vrbová. Praha: Albatros, 1977.
- 1. Nedozrála snad už, bratři, pravá chvíle
vypovědět slovy písně starobylé,
jak se na nešťastný pochod vydal Igor,
Igor Svjatoslavič? - 2. My však pravdu chceme zjevit v plné síle
a vyprávět o ní budem v novém duchu,
ne jak Bojan zpěvem lahodícím sluchu. - 3. Když chtěl pěvec Bojan reky slavit bájí,
v myšlenkách se toulal zelenými háji,
bloudil polem v stopách vlka šediváka,
jako sivý orel vzlétal nad oblaka, - 4. připomněl, jak rozbroj
mstil se předkům krutě,
deset sokolů pak vyslal na labutě,
a když sokol chytil jednu z hejna,
zazněla hned píseň,
píseň čarodějná,
jak Jaroslav vládl,
jak Redeďa padl
v čele hord kasožských od Mstislava proklát,
jak je moudrost, chrabrost vzácnější než poklad
a jak sličný Roman Svjatoslavič býval. - 5. Ne, to neletělo deset sokolíků
za labutím hejnem z poručení pěvce,
to na živé struny v dobrém okamžiku
prsty kladl lehce
Bojan rozechvělý
a ony pak samy k slávě knížat zněly. - 6. Začnem tedy, bratři, vyprávět svou pověst
od časů, v nichž vládl Vladimír, až podnes,
kdy Igorův mladý rozum v plné zbroji
obrněný vůlí rozdychtěně stojí - 7. jak zkušený voják připravený k boji,
kdy zmužilý kníže své statečné houfce
za hranice Rusi
vyved na Polovce. - 8. Vzhlédl Igor k nebi.
Jak peroutka vraní
tma přikryla slunce na obloze ranní,
tma přikryla vojsko,
tma se kradla plání. - 9. Zvolal kníže:
- 10. „Líp je, bratři mí, mé děti,
padnout v poli
nežli padnout do zajetí. - 11. Pobídněte koně,
jako vichr leťte,
pospíchejte k Donu,
do modrých vln hleďte!“ - 12. Silnější než rozum bylo jeho přání,
zaslepený vášní nedbal varování. - 13. Děl:
„Synové Rusi, buď vítězně vstoupím
s vámi na zkmásanou poloveckou půdu
a vypiju z Donu vodu helmelínem,
nebo ležet budu
s přelomeným kopím
zrubaný
a v čestném boji všichni zhynem.“ - 14. Ó Bojane, pěvče dávno zašlé doby,
ty bys jinak zpíval o hrdinském klání,
klokotal bys vroucně jako slavík v loubí,
tvá mysl by vzlétla až k nebeské báni,
hory překročil bys
v stopě Trojanově,
konce věků svázal slávou v jednom slově. - 15. Vnuku Velesův, ty Igorovy činy
okrášlit bys uměl tóny bohatšími: - 16. „Nejsou to sokoli,
co křídla rozpjali
nad pole široká
bouřemi zahnáni,
to se jako kavky
houfují pohani,
to za Don prchají
Polovci zoufalí,“ - 17. Vnuku Velesův, ty zazpíval bys asi:
- 18. „Za Sulou ržou koně.
Ještě neobživly
třeskem zbraní stepi a rovina holá,
zvony v Kyjevě však vítězství už hlásí,
v Novgorodě teprv trubka k boji volá
a už korouhve se vlní nad Putivlí.“
Vítá Vsevoloda Igor nedočkavý. - 19. Vsevolod, tur bujný, takto jemu praví:
- 20. „Igore, můj bratře,
světlo oka mého,
oba synové jsme otce jediného,
Svjatoslaviči jsme oba, bratře milý. - 21. Sedlej bystré koně,
sedlej bez váhání, - 22. mí oři jsou v Kursku
dávno osedláni. - 23. Mí Kurští jsou všichni bijci vyzkušení.
Za hlaholu polnic
porozeni byli,
v přílbách kolíbáni,
kopím odkojeni, - 24. po celičkém kraji
přes rokle i kopce
každou stezku znají.
Napjali už luky,
otevřeli toulce,
šavle nabrousili, - 25. jak šediví vlci skáčou přes šíravu,
sobě čest hledají a knížeti slávu.“ - 26. Vyšvihl se kníže Igor v zlaté třmeny,
do pole se vydal. - 27. Zlověstnou tmou slunce bránilo mu v jízdě,
- 28. noc vzbudila ptáky dřímající v hnízdě,
step zjitřil křik zvěře, - 29. Div
zběsile volal z vysokého keře,
aby naslouchala, aby byla v střehu
cizí zem
i Volha,
kraj u sulských břehů,
Pomoří
i Surož
i korsuňské pláně,
ty, pohanská modlo u Tmutorokaně. - 30. Cestou necestou už míří horda děsná
k velikému Donu přes prostranství holá.
Nocí vozy skřípou, naříkají kola
jak labutí hejno vyrušené ze sna.
Vojsko za Don vede Igor odhodlaný. - 31. Ptáci na dubech
už prorokují zkázu,
vlčí smečky větří kořist
v roklích skryty,
orli zvou už líté šelmy k hodokvasu,
lišky štěkají už na červené štíty. - 32. Ruská země, kde jsi?
Ach, už za kurhany. - 33. Noc pomalu bledne.
- 34. Mlha pole halí.
Uzardělý úsvit
zkropil zkřehlou trávu. - 35. Slavík zmlkl,
kavky do křiku se daly. - 36. Hráz červených štítů strmí na bojišti,
ruští reci vidí už, jak v bitvě příští
sobě čest hledají a knížeti slávu. - 37. V pátek za rozbřesku
snesli se jak šípy
v hustém roji ruští bijci na pohany,
rozprášili zpupné polovecké šiky,
pochytali sličné polovecké panny,
naložili vozy
truhlicemi zlata,
drahým aksamitem,
hedvábnými šátky, - 38. a když vraceli se potom z boje zpátky,
čabraky
a šuby,
oděvce
a šperky
místo hatí kladli na mokřavá blata. - 39. A praporec rudý
a korouhev bílou
a ohnivý bunčuk
na stříbrném kopí
chrabrý kníže Igor Svjatoslavič získal. - 40. Ptáci z Olegova hnízda dřímou v poli.
Daleko zalétli! - 41. Ne, nemají v krvi čekat na potupu,
třást se před sokoly,
před nálety supů,
před pohanským chánem,
zákeřným havranem. - 42. A Gzak zatím běží jak vlk po průhonu
a Končak mu cestu ukazuje k Donu. - 43. Ještě rozespalý kraj se v šeru ztrácel,
když červánek dálný obzor zakrvácel, - 44. nad mořem se černé mraky zhoufovaly,
aby čtyři slunce do zajetí vzaly,
tmu co chvíli proťal klikatý blesk silný - 45. a věstil, že přijde velké hromobití,
že se ostré šípy deště k Donu řítí, - 46. že se o pohanské tvrdé helmelíny
ztupí ostří šavlí,
zlámou hroty hrálí,
že v zběsilé bitvě budou rozdupány
širé donské stepi,
stepi u Kajaly. - 47. Ruská země, kde jsi?
Ach, už za kurhany. - 48. Z přímoří dech větrů, Stribogových vnuků,
přináší smršť šípů z poloveckých luků. - 49. Země temně duní,
v řekách kal se vzdouvá,
nad polem prach víří, - 50. prapory se čeří
a hlásají:
Z Donu,
od modrého moře
Polovci jdou, ženou divým tryskem oře. - 51. Ruští vojíni jsou obklíčeni sběří,
- 52. bojištěm se nese její pokřik lítý.
Nebojácná, chrabrá vojska Igorova
přehradila pole červenými štíty. - 53. Ture Vsevolode, jarý ture dravý,
šípy dštíš a stojíš v samém ohni vřavy,
tvé kalené šavle
nad hordami sviští, - 54. a kde se tvá přílba pozlacená blyští,
tam pohanské hlavy leží v tratolišti, - 55. tam avarský šišák na zemi se válí,
ture Vsevolode,
rozpolcen tvou šavlí. - 56. Ten o rány, bratři, málo dbá, kdo v řeži
na svůj rod a statky vzpomene si stěží,
komu v žáru bitvy ani nezáleží
už na zlatém stolci města Černigova,
kdo opojen bojem v dáli od domova
nepomyslí ani na setkání s kněžnou,
s Glebovnou, svou ženou spanilou a něžnou. - 57. Přešel věk Trojanův
i věk Jaroslava,
i ten čas,
kdy Oleg,
Oleg Svjatoslavič, - 58. pro nejeden rozbroj ostří meče brousil
a v pochodech dlouhých střelami zem osil. - 59. Když do zlatých třmenů pod Tmutorokaní
Oleg stoupal, aby vyjel na výpady, - 60. i Jaroslav Moudrý slyšel ten hřmot drzý
- 61. a syn Vsevolodův Vladimír prý dlaní
každičkého rána v černigovské tvrzi
zacpával si uši zděšen na svém loži. - 62. Boris Vjačeslavič zase na soud boží
přiveden byl svými troufalými činy.
Oleg ztrestal ho.
A smělý kníže mladý
pod pokrytem trav je pohřben u Kaniny. - 63. Odtud z bitvy krušné jako u Kajaly
i Svatopluk smuten musel ke Kyjevu
na mimochodnících uherských vézt otce
a v Sofijském chrámě pochovat ho v hrobce. - 64. Oleg Gorislavič zasel sémě hněvu,
kraj byl zpustošen a zpleněn různicemi,
Dažbogovi vnuci houfně umírali, - 65. oráči jen zřídka halekali v poli,
krákot havranů se nesl ruskou zemí,
kavky slétaly se
s křikem na mrtvoly. - 66. V nejednom zlém boji,
v nejedné zlé seči
krvácela kdysi země utýraná,
bitva na Kajale ale všechny předčí.
Od časného rána do západu slunce,
od západu slunce do časného rána
šípy pole kropí,
šavle kalené a nabroušené meče
na přílbicích řinčí,
s divým třeskem lámou se ratiště kopí, - 67. v polovecké stepi
hřmí boj nelítostný,
půda pod kopyty poseta je kostmi,
nivu krev zalévá
a z té strašné setby
zármutek a slzy ruské země klíčí. - 68. Čím to hučí,
čím to zvučí
časný zábřesk u Kajaly? - 69. Co to slyším v dálné dáli?
Igor Vsevoloda želí,
plukům obrátit se velí. - 70. Bojovali den
a druhý,
třetího dne před polednem
se prapory Igorovy sklonily - 71. a v poli bědném
u kajalské bouřné vody
si dva bratři sbohem dali. - 72. Ukončili hrůzné hody.
Vypily už zprahlé hroudy
krvavého vína proudy. - 73. Tak junáci chrabří svaty
vlastní krví napojili
a pro slávu Rusi padli. - 74. Trávy od žalosti zvadly,
stromy hořem větve chýlí. - 75. A nastaly, bratři neveselé doby.
U Kajaly býlím zarostly už hroby, - 76. do vojsk Dažbogových vnuků však se vkrádá
z pohřebiště slávy narozená Sváda.
V Trojanovo léno jak nevěsta vchází,
u modrého moře nad donskými srázy
pleská labutími křídly, a když vzlítne,
plaší mír a šťastné roky blahobytné. - 77. Knížata se drží před Polovci zpátky,
bratr s bratrem vede malicherné hádky.
„Mé je to a ono!“
bratr bratru spílá,
velikou pří končí půtka pošetilá - 78. a Polovci těmi sváry povzbuzeni
vítězně teď táhnou tesknou ruskou zemí. - 79. Zalét sokol Igor až k přímořské dáli.
Polovecké kavky se s ním potýkaly,
ale chrabrost jeho vojska byla marná. - 80. Nic nevzbudí mrtvé.
- 81. Štká Želja a Karna,
- 82. nad truchlící Rusí z plamenného rohu
zář pohřební vatry šlehá na oblohu.
Pláčou ruské ženy, pláčou ruské dcerky: - 83. „Zhynem bez miláčků,
jako louče zhasnem.
Sny už nepřisní je,
láska nepřilaská,
touha nepřitouží,
už se nebudou nám zračit v zraku šťastném,
už se nebudeme pro ně zdobit šperky.“ - 84. I zaplakal Kyjev utopený v hoři,
Černigov den ze dne chřadl od příkoří, - 85. země byla smutkem bezútěšným chorá,
potoky slz rmutných napojily hroudy, - 86. rozkol bujel mezi knížecími rody,
- 87. pohani
jak páni harcovali Rusí
a vydali zákon nepsaný, že musí
po veveří kožce daň dát každý z dvora. - 88. Vinou Igora a bratra Vsevoloda
a svévolí jejich vzešla Rusi škoda
od Polovců, které zkrotil přednedávnem
velký, hrozný kníže, stařešina rodu,
Svjatoslav Kyjevský - 89. při pochodu slavném,
když v čele svých pluků silný, velkolepý
jako bouře
pádil k polovecké stepi
přes chřiby a rokle na zpěněném oři,
v jezerech a řekách kalil čistou vodu,
vysoušel mokř, hatě kladl přes močály,
přiřítil se jako vichr neurvalý
na železné chánské šiky u přímoří,
Kobjaka tam zajal
a ten potom brzy
našel jako vězeň smrt v kyjevské tvrzi. - 90. Řekové a Češi,
Němci, Benátčané
na čin Svjatoslavův pěli mnoho chvály,
zato Igorovi spílali a láli,
že výprava jeho do zkázy Rus vedla,
že zahodil ruské zlato do Kajaly. - 91. A nebohý Igor v cizí zemi dálné
přesed ze zlatého do rabského sedla. - 92. Města posmutněla.
Ztichly rušné valy. - 93. Tehdy Svjatoslavu na kyjevském kopci
podivný sen snil se v horečnaté noci. - 94. „Zdálo se mi,“ líčil jej pak před bojary,
„jak mě oblékali večer v rubáš bílý,
jak mě položili na tisové máry,
jak přes rakev černý pokryt přehodili, - 95. dali mi pít
hořem zkaleného vína, - 96. z poloveckých toulců pak do mého klína
nasypali perly
velké jako kroupy. - 97. V mém paláci zlatém zbortily se stropy,
od Kyjanky bor se tlačil do parkánů, - 98. u Pleseňska obzor zčernal od havranů,
- 99. kteří s krákoráním
vzlétli k mořským pláním.» - 100. Tu bojaři k němu přistoupili blíže:
- 101. „Hoře už ti rozum zakaluje, kníže.
- 102. To vzlétli sokoli, dva sokoli siví
ze zlatého stolce nad pole a nivy,
aby Tmutorokaň Rusi vydobyli
nebo helmelínem vodu z Donu pili.
Sotva perutěmi nad stepí však mávli,
přepadly je roje nepřátelských šavlí.
S uťatými křídly
potom pod osidly
je Polovci vzteklí do zajetí vlekli
zpola bez života
a tam zakovali je v železná pouta.“ - 103. Třetího dne tma se nad pláňavu klade.
Pohasla dvě slunce,
dvě ohnivé vatry,
s nimi měsíce dva, dva úplňky mladé,
Svjatoslav a Oleg,
zastřely se stíny,
do moře zapadly,
klesly do hlubiny. - 104. Vzrostla opovaha polovecké chátry,
u Kajaly tma si pokořila světlo, - 105. pohani se jako pardusové draví
vrhli na zem ruskou, kde teď místo slávy - 106. hanba vzklíčila a ponížení vzkvetlo,
- 107. lid svobodný kdysi hynul od bezpráví,
- 108. v lesích zazněl Divův jásot vypínavý.
- 109. U modrého moře krásné gotské děvy
bitvu u Kajaly slavily jak pomstu
za porážku chána,
chána Šarukana,
na Busovy časy pěly chvalozpěvy
okrášleny leskem zlatých ruských skvostů. - 110. A nám, bratři milí,
oči pro pláč zbyly. - 111. Tehdy velký kníže Svjatoslav Kyjevský
se slzami zlaté slovo z rtů vyronil: - 112. „Ó můj Igore a Vsevolode!
Děti,
ve svém nerozvážném, zbrklém zaujetí
nevčas na Polovce jste se jako slepí
vrhli, aby hřměla vaše sláva stepí.
Neslavně však s mečem jste tam bojovali,
neslavně krev cizí jste tam prolévali. - 113. Vaše chrabrá srdce,
jako ocel pevná,
jen mladickým žárem byla zakalena. - 114. Čeho dočkala se moje šedá hlava?
- 115. Kde je moc
a síla
bratra Jaroslava,
černigovské voje,
čadští vojvodové,
bojaři,
Šelbíři,
Topčaci,
Tatrani,
Revugové smělí
a olberští bijci,
kteří jenom s nožem skrytým v holenici
bez dřevců a pavéz nepřátele ženou
svým bojovým křikem roměj za romějí
a slávou svých předků strach jim nahánějí? - 116. A vy poblouzněni touhou nezkušenou
řekli jste si:
Sami střetnem se s Polovci,
sami zvítězíme lehce nad hordami
a pak po právu se podělíme sami
o minulou slávu
i slávu budoucí. - 117. Je tak divné, bratři, že i staroch zmládne,
že bojový zápal je i v srdci kmeta? - 118. Opeřený sokol
s mláďaty výš vzlétá,
chrání svoje hnízdo,
ublížit mu nedá. - 119. Běda!
Nemám nikde pomocníky žádné. - 120. Nastaly zlé časy.
- 121. Knížata se bojí.
U Rimova junci porubaní křičí.
Hrdý Vladimír byl zraněn v těžkém boji. - 122. Běda, běda Rusi!
Běda Gleboviči! - 123. Vsevolode,
kníže statečný a silný!
Což tě myšlenky tvé dosud nezanesly
ke kyjevským branám a k zlatému stolci,
abys odkaz otců chránil před Polovci? - 124. Vždyť ty můžeš celou Volhu zpěnit vesly,
Don vyčerpat můžeš helmelíny svými. - 125. Kdybys ty byl vblízku
- tvrdit odvážím se –,
na prodej by byli
roby po penízku,
rabi za půl mince. - 126. Vždyť ty můžeš souší,
kam tvá noha vstoupí,
Gleboviče metat
jako živá kopí. - 127. Ty, Rjuriku rujný, ty, Davide jarý,
neplavaly zlaté přílby vašich druhů
v kalužinách krve
na dalekém luhu? - 128. Neřičeli jako tuři porubaní
vaši družiníci
na zdupané pláni? - 129. Ta urážka nesmí zůstat bez odplaty.
Vstaňte, urozenci, vstaňte v třemen zlatý
za Rus
odsouzenou k zkáze bez ochrany,
za čest Igorovu
a za jeho rány. - 130. A ty, Jaroslave,
a ty, Osmomysle
vladaři vznešený!
V Haliči bohaté
vysoko nad všemi
sedíš na svém stolci z nejčistšího zlata,
svými železnými pluky podepřel jsi
hory uherské
a stanul v cestě králi,
uzavřel jsi pevně na Dunaji vrata,
břemena jak drábky metáš nad oblaka, - 131. ozvěna tvé slávy hrozivě hřmí dálí,
opatruješ klíče od kyjevské brány,
z otcovského stolce přes hory a lesy
střílíš na sultány. - 132. Vystřel na nevěrce,
vystřel na Končaka
za Rus
odsouzenou k zkáze bez ochrany,
za čest Igorovu
a za jeho rány. - 133. Romane bujarý, Mstislave zmužilý!
Což váš duch nelétne
k výšinám na křídlech myšlenky šlechetné? - 134. Jako dva sokoli, než kořist uchvátí,
větrem se řítíte smělí a srdnatí. - 135. V železném brnění
s římskými přílbami
stateční junáci věrně jdou za vámi,
jejich krokem celá zem se rozechvěla.
Bojují, vítězí.
Prchají Jatvězi,
bojí se jich
Východ,
Litva,
Děremela
i Polovci v hrůze zrak před nimi klopí,
odhazují kopí
a pod jejich meči
se skloněnou hlavou pokořeni klečí. - 136. – – –
- 137. – – –
- 138. – – –
- 139. – – –
- 140. K tobě, Ingvare, a k tobě, Vsevolode,
a k třem Mstislavičům obracím se nyní.
Slavné bylo vaše hnízdo ve Volyni,
a přece jste dosud bitvu nevyhráli,
vítězstvím jste svoje statky nezískali. - 141. K čemu jsou vám zlaté přílby,
štíty,
plechy,
vaše hrdé pluky vyzbrojené Lechy? - 142. Obežeňte stepi pevnou hradbou hrálí,
chrabrá srdce mějte,
na pochod se dejte
za Rus odsouzenou k skáze bez ochrany,
za čest Igorovu
a za jeho rány.» - 143. Město Pěrejaslav stříbrným svým tokem
nechrání už vyschlá Sula před útokem,
v Polocku se vody Dviny plné špíny
před pohanským křikem skryly do bažiny. - 144. Jen meč Izjaslava, Vasilkova synka,
ještě o litevské kapalíny břinká,
děd Vseslav se v hrobě obrací však jistě,
neboť jeho slávu pohřbil na tom místě,
kde litevskou šavlí proklát na pažitu
ještě pod ochranou červeného štítu
i v poslední chvilce
nespustil dlaň z jílce - 145. a vyslechl
trpký povzdech svého milce: - 146. „Tvou družinu supi křídly skryli,
kníže,
krev tvých bohatýrů
divoká zvěř líže.» - 147. Bratr Brjačislav křik bojový neslyšel,
bratr Vsevolod mu na pomoc nepřišel.
Skrz ohrdlí zlaté
Vasilkovič v hluši
jako bílou perlu
vydechl svou duši. - 148. Zmlkly šťastné písně,
pláče země rodná,
žalně lkají trouby
nad hradbami Grodna. - 149. Vnuci Vseslava a vnuci Jaroslava!
Praporce své složte,
do pochvy meč vložte. - 150. Vaše různice a nekonečné hádky
dobré jméno slavných předků pokálely, - 151. vaší vinou se teď pohanská sběř dělí
o Rus nešťastnou
a Vseslavovy statky, - 152. váš spor polovecké dravce přivolává,
vy jste vydali svou zemi nepříteli. - 153. Když sedmý věk vlády Trojanovy končil,
Vseslav o Kyjev jak o milenou pannu
los metal. - 154. Rád splnil přání Kyjevanů,
zbroj a koně dal jim,
s ratištěm svým skočil
v sedle důvtipnosti až k zlatému stolci. - 155. Pak však opustil jej náhle bez důvodu,
pod rouškou mlh sivých tajně o půlnoci
jako šelma lítá hnal se z Belogradu, - 156. novgorodská vrata dobyl ztečí trojí,
chloubu Jaroslava rozkotal v tom boji, - 157. a když zvítězil a dovršil svůj skutek,
k Němize jak vlk se rozběh od Dudutek.
U Němigy hlavy vrší se jak snopy,
meče, a ne cepy o zem duní hluše.
Mlat je mrtvolami vystlán,
krev ho kropí,
z těl jak plevy z klasů
vyletují duše. - 158. U Němigy zrno neosilo hlínu,
jsou do ní zasety
kosti ruských synů. - 159. Veleslav lidu vládl,
spory knížat soudil,
sám však jak vlk nocí nepokojně bloudil,
než zazpíval kohout, dospěl od Kyjeva
až k Tmutorokani.
Bohu slunce, Chorsu, často zkřížil dráhu. - 160. Když v Sofijském chrámě pod vysokou bání
v Polocku mu k slávě vyzváněl zvon ranní,
on ten hlahol slyšel na kyjevském prahu. - 161. Ač byl chrabrý a měl moudrou duši věštce,
nejednou ho krutý osud zkoušel těžce. - 162. O něm Bojan zpívá:
- 163. „Ať je liška lstivá,
ať je šelma lítá,
sokol bystře lítá,
nakonec je přece dostihne soud boží.“ - 164. Ó Rus při vzpomínce na předky žal svírá.
Jak se bili! - 165. Smělé srdce Vladimíra
hnízdilo jen zřídka u kyjevské hory. - 166. I dnes do boje jdou Rjurikovy sbory,
za ním David s vojskem táhne na pohany,
brzy rozcházejí se však jejich stopy,
jejich korouhvice vlají v různé strany. - 167. Nad stepí se nese nesvorný hřmot kopí.
- 168. Dunaj za svítání slyší tiché lkání.
Jaroslavna v dáli jak ptačenec pláče,
volá: - 169. „Rozletím se jako žežulička,
zakroužím povětřím,
přes Dunaj přeskočím, - 170. hedvábný rukávec v Kajale omočím,
- 171. kleknu u knížete,
kleknu u milíčka,
rány mu ošetřím,
krev mu setřu z líčka.“ - 172. V Putivli je lkání slyšet za svítání,
Jaroslavna z hradeb vítr zaříkává: - 173. „Oj větříčku, větře,
větře, mocný pane, - 174. proč na ruská vojska obořil ses krutě,
šípy pohanské sis připjal na perutě
a zasypal jimi bratry milované? - 175. Což ti nestačí, že nad oblaka stoupáš,
že koráby v mořském modrojasu houpáš? - 176. Musels na mně, pane,
vyzkoušet svou sílu
a všechnu mou radost rozvát po kavylu?“ - 177. V Putivli je lkání slyšet za svítání,
Jaroslavna z hradeb Dněpr zaříkává: - 178. „Dněpře Slovutiči!
Tys prorazil skály,
tvé vody se zemí poloveckou valí, - 179. přikolébals hrdé lodě Svjatoslava
až ke Kobjakovi,
až do sídla chána. - 180. Přikolébej ke mně i mou lásku brzy,
vrať mi Igora,
ať každičkého rána
za ním neposílám
k moři hořké slzy.“ - 181. V Putivli je lkání slyšet za svítání,
Jaroslavna z hradeb slunce zaříkává: - 182. „Slunce, jasné slunce,
třikrát jasné slunce,
hřejivé a vlídné ke všem ve vůkolí! - 183. Proč jsi ze svých výšin pálilo tak prudce
na milíčka mého a na jeho pluky,
žízní v zprahlém poli zkřivilo jim luky,
trýzní naplnilo žárem speklé touly?» - 184. Na moři se vlny vzduly o půlnoci,
vichr po obloze honí černé chmury.
To bůh Igorovi pokyn dává shůry,
ať své štěstí zkusí,
z polovecké země
nestrašivě chvátá
zpět po rodné Rusi
k otcovskému stolci
z nejčistšího zlata. - 185. Dohořela záře denní.
V polosnění,
v polobdění
Igor měří cestu domů
k Donci
z velikého Donu. - 186. Vtom za řekou v noční tmáni
ozvalo se na znamení,
že je útěk přichystaný,
Ovlurovo zavolání. - 187. Ozvěnou se země chvěla,
zaduněla pod kopyty,
tráva suše zašuměla
za poloveckými stany. - 188. Igor
jak hranostaj hbitý
skryl se v houští orobince
jak hohol plul po bystřince, - 189. pádil na nezkrotném koni,
vlkem stal se, zmátl honce, - 190. až pak u malého Donce
zastavil se za výtoní,
nad oblaky v malé chvíli
vznesl se co sokol bílý,
mířil, mířil k rodné Rusi,
po které tak vroucně toužil,
a když cestou hlad ho soužil,
ráno,
v poledne
i večer
lovil labutě a husy. - 191. Igor, sokol běloperý,
Ovlur, divoký vlk šerý,
na úprku přes luhouště
setřásali rosu z trávy,
jejich bystronozí koně
div nepadli od únavy. - 192. Donec takto praví:
- 193. „Igore, můj kníže,
nemálo si, bratře, zasluhuješ slávy,
nemálo ti Končak pro tvůj útěk spílá,
nemálo se ruská země potěšila.“ - 194. Igor takto praví:
- 195. „Donče, milý Donče,
nemálo si, bratře, zasluhuješ slávy,
žes knížete do vln skryl jak do kolébky,
na stříbrných březích
stlal mu pažit hebký,
před žárem ho chránil stromy zelenými,
před chladem ho zavil teple do podymy, - 196. že ho bděle střežil
hohol u jezírek,
racek na peřejích,
v povětří zrak čírek. - 197. Stugna byla jiná.
Mělká, lačná, líná,
zhltla potoky a cizí říčky v běhu,
před svým ústím potom vylila se z břehů,
Rostislava vtáhla do výtuně zrádně
a tak mladý kníže smrt nalezl na dně. - 198. Na dněperském temném břehu oplakává
matka svého syna
junce Rostislava,
naříká a kvílí. - 199. Kvítí od žalosti zvadlo,
stromy hořem větve chýlí. - 200. To neskřečí straky,
to pohanští cháni
Gzak s Končakem jedou za Igorem plání. - 201. Kavky zmlkly,
v poli havran nezakráká,
křikem neprozradí uprchlíka straka.
Je ticho,
že slyšíš, jak se hadi plazí. - 202. Jenom datel ťuká.
Igora skrz mlází
vede k řece, která v úžlebí je skryta,
a jásavým zpěvem slavík jitro vítá. - 203. Chán Gzak vychytrale Končakovi říká:
- 204. „Když se starý sokol k svému hnízdu vrací,
pozlaceným šípem
střelme sokolíka.» - 205. Končak jiný záměr Gzakovi však zjeví:
- 206. „Když se starý sokol k svému hnízdu vrací,
svažme sokolíka
poutem krásné děvy.» - 207. Chán Gzak Končakovi obmyslně říká:
- 208. „Svážem poutem krásné děvy sokolíka,
nebudem mít jeho
ani děvu vnadnou
a do naší země
cizí ptáci vpadnou.» - 209. Chodyna a Bojan,
Olegovi milci,
kteří pěli kdysi
Jaroslavu k slávě
u Svjatoslavova bohatého dvora,
takto povzdychli si: - 210. „Těžko, přetěžko je bez těla žít hlavě,
těžko, přetěžko je bez hlavy žít tělu.“
To i o údělu země se dá říci.
Těžko, přetěžko je Rusi bez Igora. - 211. Vyšlo jasné slunce, vyšlo na nebesa.
Igor navrátil se,
Rus oživla rázem, - 212. u Dunaje zástup lepých panen plesá,
přes široké moře letí ke Kyjevu
jejich šťastné hlasy, hlahol jejich zpěvu. - 213. A už Igor stoupá boryčevským srázem,
v chrám Bohorodičky Pirohošťské vchází,
aby vzdal jí dík, že ušetřen byl zkázy. - 214. Radují se města vzdálená i blízká,
raduje se každá osada i víska. - 215. Když knížatům starým písní hold jsme vzdali,
i pro mladé čas je najít slovo chvály: - 216. „Sláva Igorovi z rodu Svjatoslavova,
sláva bujarému turu Vsevolodu,
Vladimíru, synu Igorovu, sláva! - 217. Buďte, knížata, i s družinou svou zdráva!
Čest buď vojínům,
co s pohany se bili,
co v křesťanské víře
našli pramen síly! - 218. Sláva!
Sláva knížatům i s družinou buď!“
Amen.
Ссылка
Если вы используете корпус в научной работе, пожалуйста, сошлитесь на эту публикацию:
Орехов Б. В. Параллельный корпус переводов «Слова о полку Игореве»: итоги и перспективы // Национальный корпус русского языка: 2006—2008. Новые результаты и перспективы. — СПб.: Нестор-История, 2009. — С. 462—473.