Чешский перевод Ф. Кубки
Источник: Slovo o pulku Igorově. Praha, 1950.
- 1. Neměli bychom, bratří, začítstarodávnými slovy smutné vyprávěnío pochodu Igorově,Igora Svatoslaviče?
- 2. Začíti však tuto píseň podle dějů této doby a ne podle skládání Bojanova?
- 3. Neboť věštný Bojanchtěl-li o někom píseň složit,jal se létat myslí po stromech, jak šedý vlk běhat po zemi, jako sivý orel kroužit pod oblaky.
- 4. Vyprávěje o rozepřích knížatv starých dobách,vypouštěl prý deset sokolůna labutí hejno.Kterou z nich sokol první dohnal, první píseň zpívala. –
- 5. Ale Bojan, bratří, nepouštěl deset sokolůna labutí hejno,nýbrž věštné své prstyna živé struny kladl,ony pak samyrokotaly o slávě knížat – o starém Jaroslavovi,o chrabrém Mstislavovi,který rozsekal Redeďupřed pluky čerkeskými,o sličném Romanu Svatoslaviči. –
- 6. Začněme tedy, bratří, toto vyprávění nikoli od starého Vladimíra,ale až od našeho Igora,jenž si rozum silou opásala zakalil jej zmužilostí srdce.
- 7. Naplniv se duchem bojovým,vyvedl své chrabré plukyproti zemi poloveckéza zem ruskou.
- 8. Tehdy vzhlédl Igor na světlé slunceA spatřil, že zatměním jsou zacloněna všechna jeho vojska.
- 9. I pravil Igor ke své družině:
- 10. «Bratří a družino, lépe zhynout zbraní nežli zajít v zajetí.
- 11. Vsedněme, bratří,na své rychlonohé koně, abychom uviděli modrý Don! «
- 12. Hárala mysl knížete vášnivým přáním a zlé znamení zastřela mu touha dosíci Velkého Donu.
- 13. «Chci,” promluvil, «zlomit kopína hranici polovecké stepis vámi, ruští synové,hlavu svou chci složit,anebo nabrat si přilbicívody z Donu.”
- 14. Bojane, slavíku starých časů!Ty kdybys tyto pochody slavičím klokotem opěvoval,poletuje hájem myšlenek,krouže umem pod oblaky,vina věnec slávy okolo těch časů, žena se cestou Trojanovou přes pole na hory!
- 15. Takto by měl tvůj vnuk zpívat píseň k slávě Igorově:
- 16. «Nezanesla bouře sokoly pres široká pole, kavky se v hejnech ženou k Velikému Donu.”
- 17. Nebo snad by zazpívat měl, věštný Bojane, potomku Velesův:
- 18. «Oři ržou za Sulou, zvony hlaholí v Kyjevě, trouby troubí v Novgorodě, praporce vlají nad Putivlí.» – Igor čeká na milého bratra Vsevoloda.
- 19. I praví mu bujarý tur Vsevolod:
- 20. «Jediný bratře, jediné světlo, jasný ty Igore,oba jsme Svatoslaviči!
- 21. Sedlej, bratře, své rychlonohé koně!
- 22. I moji jsou připraveni,již dřív u Kursku osedláni.
- 23. A moji Kurští jsou slavní vojíni!Za hlaholu polnic plenkami ovinováni, pod přilbami kolébáni, hrotem kopí kojeni.
- 24. Cesty jsou jim povědomy,rokle známy,luky mají napjaty, toulce otevřeny, šavle nabroušeny.
- 25. Sami pak se prohánějí,jako šedí vlci v poli,dobývajíce si ctia knížeti slávy.»
- 26. Tu vstal kníže Igor v zlatém třmeniа odcválal do pustého pole.
- 27. Slunce tmou mu zahradilo cestu.
- 28. Noc, bouří sténajíc,ptactvo probudilaa zvěře skučení je do hejn sehnalo.
- 29. Div houká s koruny stromu.Volá, aby naslouchala neznámá země,Volha i Pomoří,Posulí i Surož,Korsuň i ty,modlo tmutorakaňská!
- 30. Ale Polovci se přihnalineschůdnými cestami k Velikému Donu.Křičí jejich vozy o půlnoci, jako rozplašené labutě. – Igor vede vojska k Donu!
- 31. Už na jeho zhoubu číháptactvo na dubech,v roklích hrozivě vlci vyjí,orli skřekem zvěř zvou na mršinu,lišky štěkají na rudé štíty.
- 32. Ó ruská země, už jsi za horami!
- 33. Dlouho do noci hasly červánky.
- 34. Rozbřesklo se jitro, mlha ještě halila pole.
- 35. Usnulo slavičí klokotání, probudivši hovor kavčí.
- 36. Rusové širá polepřehradili rudými štíty, dobývajíce si cti a knížeti slávy.
- 37. Z rána v pátekrozdupali pohanské pluky polovecké,a rozletěvše se po poli jak šípy, uchvátili sličné dívky polovecké a s nimi zlato a pokrývky a drahocenné aksamity.
- 38. Závoje, pláště, kožichya všeliká polovecká roucha jali se klásti jako lávky blaty a slatěmi.
- 39. Rudý prapor, bílou korouhev,rudou stuhu na postříbřeném dřevci – podali chrabrému Svatoslaviči!
- 40. Dřímají v poliptáčata z chrabrého Olgova hnízda.Daleko zaletěla.
- 41. Nevylíhla se, aby snesla křivdu ani od sokola, ani od supa, ani od tebe, černý havrane,prašivý Polovče!
- 42. Gzak se žene jako šedý vlk, Končak jemu razí cestuk Velikému Donu.
- 43. Druhého dne ráno raníčkokrvavé zory zvěstují den.
- 44. Černé mraky vystupují z moře,Chtějí zalehnout čtyři nebeská světlaa v nich se třepotají siné blesky.
- 45. Bude velké hromobití!Déšť šípů se sneseOd Velikého Donu.
- 46. Tu se kopí přelámou,šavle otupío přilbice polovecké na řece na Kajale,nedaleko Velikého Donu.
- 47. Ó ruská země, už jsi za horami!
- 48. To větry, Stribohovi vnuci, přivanou od moře mrak šípůna chrabré pluky Igorovy.
- 49. Země duní,řeky kalně tekou,prach široko daleko přikrývá pole.
- 50. Praporce hlásí: Polovci jdou od Donu i od moře!
- 51. I obklíčili ruské pluky se všech stran.
- 52. Zplozenci ďáblovi pole řevem zahradili, ale chrabří Rusovézatarasili je rudými štíty.
- 53. Bujarý ture Vsevolode!Stojíš uprostřed bitevní vřavy,zasypáváš bojovníky šípy,tvé ocelové mečehřmí o přilbice.
- 54. Kam jsi, ture, vpadl,zlatou svou přilbicí záře,tam se válejípohanské hlavy polovecké.
- 55. Kalenými šavlemirozpoltils avarské přilbice,jarý ture Vsevolode!
- 56. Oj, rozdával rány, drazí bratří,pohrdnuv poctami i statky,městem Černigovem,zlatým stolcem otcovskými své milé choti,spanilé Glěbovny,milostnou přízní!
- 57. Bývaly války Trojanovy,minula léta Jaroslavova,bývaly výpravy Olgovy,Olga Svatoslaviče.
- 58. Tento Olegmečem pikle kula šípy po zemi rozséval.
- 59. Do zlatého třmene vstupovalv městě Tmutorakani.
- 60. To byl ten zvuk, jenž tenkrát došel k sluchuvelikého Jaroslava.
- 61. Ale Vsevolodův syn Vladimírzacpával si každé ráno uši v Černigově.
- 62. Borise pak Václavičetouha po slávěpřed soud Boží přivedlaa na zelené stepní trávěroucho pohřební mu rozestřela,protože urazil Olga,knížete chrabrého a mladého.
- 63. Od téže Kajaly odvezl Svatopluk svého otce,kolébaje ho mezi uherskými jinochodníky,ke svaté Sofii kyjevské.
- 64. Tenkrát za Olga Hořeslavičerozsévaly se a rostly rozepře,hynulo dědictví Dažbohových vnuků,knížecími sporyzkracoval se lidský věk.
- 65. Tenkrát na Rusizřídka oráči halekali,ale často vrány krákaly,dělíce se o mrtvoly,a kavky se v své řeči umlouvaly,že poletí na mrší hody.
- 66. Tak bylo za oněch bojů a výprav!Leč o takové bitvě neslýcháno:Od rána do večera,od večera do svítánílétají kalené šípy,duní šavle o přilbice,praští ocelová kopí.
- 67. V cizím poli,uprostřed poloveckého kraje,země, pod kopyty zčernalá,krví byla zalita,kostmi poseta.Vzklíčily smutkem z ruské země.
- 68. Jaký halas, jaký hluk to slyším?
- 69. Za časného rána před svítánímIgor pluky znovu vede do boje.Líto je mu milého bratra Vsevoloda.
- 70. Bili se den, bili se druhý,třetího dne k polednímupadly praporce Igorovy.
- 71. Tu se bratří rozloučilina břehu bystré Kajaly.
- 72. Nebylo tu dosti krvavého vína.
- 73. Proto chrabří ruští synovéhody ukončili,svaty zpilia sami na zem padliza zem ruskou.
- 74. Sklonila se tráva žalema strom se smutkemschýlil k zemi.
- 75. Oj, neveselé časy, bratří, nastávají,step nám vojska pohřbila!
- 76. Zloba se zvedla mezi vojsky Dažbohových vnuků.V podobě dívky vstoupila na zem Trojanovu,zamávala labutími křídlyna siném moři, u Donu,mávnutím vzbudila doby plné zmatků.
- 77. Vítězství nad pohany knížecí svár zmrhal,neb takto mluvil bratr k bratru:»Toto je mé a ono také.»I jala se knížata o malém říkat: «Toto je veliké,» – a proti sobě pikle kula.
- 78. Pohané pak se všech stranvítězně napadalina ruskou zem. –
- 79. Ach, daleko zaletěl sokol,až k samému moři,vrhaje se na ptáky!
- 80. A Igorova chrabrá vojskaz mrtvých nevstanou!
- 81. Pláč nad nimi zakvílel,nářek se rozlehl ruskou zemí
- 82. Žhavým uhlím třesoucev ohnivém rohu,zaplakaly ruské ženy, zanaříkaly:
- 83. «Už své miléani v duchu si nepředstavíme,ani myšlenkou nepolaskáme,ani očima neuhlídáme,ani o zlato a stříbro neobloudíme.»
- 84. I zasténal, bratří, Kyjev zármutkema Černigov protivenstvími.
- 85. Soužení zaplavilo ruskou zem.Smutek se valem vylilz lůna ruské země.
- 86. Ale knížata kulaproti sobě pikle.
- 87. Pohané pak vítězně najíždělina zem ruskou,veverčí kožich vybírajíceod každého dvora jako daň. –
- 88. To oba chrabří Svatoslaviči,Igor a Vsevolod,vzbudili zas nepřátelskou zlobu,kterou kdysi uspal a zkrotilotec jejich Svatoslav,Hrozný, Veliký, Kyjevský.
- 89. Svými silnými plukya ocelovými mečizaútočil na zem poloveckou,rozdupal chlumy i úvaly,zkalil řeky i jezera,vysušil potoky i blataa pohanského Kobjaka z mořské zátoky,z železných pluků poloveckýchjako vichřice vytrhl.I spadl Kobjak v městě Kyjevěv hradní síni Svatoslavově.
- 90. Tu Němci i Benátčané,Řekové i Moravazpívají slávu Svatoslavovu,želí knížete Igora,který moc svou potopilna dno Kajalya ruským zlatem přeplnil polovecké řeky,
- 91. Neb kníže Igor přesedlse zlatého sedlado sedla otrockého.
- 92. Zasmušila se cimbuří města veselí potuchlo.
- 93. Svatoslav však nahoře v Kyjevě viděl zmatený sen.
- 94. «Této noci s večera,oblékali mne,» vyprávěl,»do černého rubášena tisovém loži.
- 95. Nalévali mi temného vína,smíšeného s žlučí.
- 96. Sypali mi z vyprázdněných toulcůpohanských Pečeněgůvelké perly do klína.
- 97. A lísali se ke mně. – Byl bez hlavního trámustrop v paláci mém zlatostřechém.
- 98. Od večera celou nocchmurní havrani krákali.
- 99. Na úpatí vrchu u Plěsenskastály dřevěné sáněa odnesli je k sinému moři.»
- 100. I pravili bojaři knížeti:
- 101. «Ach, kníže, hoře ti sklíčilo rozum!
- 102. To dva sokoli slétlis otcovského zlatého stolce,aby se zmocnili města Tmutorakaně,anebo nabrali přilbicí vody z Donu.Křídla sokolů jsou však již useknutašavlemi pohanůa oni sami spoutánipouty železnými.
- 103. Tma nastala toho dne.Dvé sluncí se zakalilo,oba purpurové sloupy zhasly,v moře se pohroužilya s nimi dvé mladých měsícůtmou se zahalilo.
- 104. Na řece na Kajaletma světlo přikryla.
- 105. Po ruské zemi se rozběhli Polovci,jako pardálí smečkaa probudili velkou smělost Hunů.
- 106. Hanba padla na slávu.
- 107. Násilí vyrazilo proti volnosti.
- 108. Div se vrhl na zem.
- 109. Hle, spanilé gótské dívkyzapěly na břehu siného moře.Zvoníce ruským zlatem,zpívají o chmurných časech,libozvučně oslavují mstu za Šarokana.
- 110. A naše družina marně žízní po veselí.”
- 111. Tenkrát veliký SvatoslavUronil zlaté slovo,slzami zkropené,a pravil:
- 112. «Och, moji synovci,Igore a Vsevolode!Záhy jste se jalipustošit zem poloveckou mečia dobývat si slávy.Ale beze cti byla vaše vítězství,protože jste ke své hanběprolili krev spravedlivou!
- 113. Vaše chrabrá srdcetvrdou ocelí jsou okovánaa zakalena bujnou odvahou.
- 114. Co jste učinili mým stříbrným šedinám?
- 115. Už nevidím vládnout svého bratra Jaroslava,silného a bohatého,pána četných bojovníků,s černigovskými bojary a s vojvodyi s Tatrany, Šelbiry a Topčaky,s Revugy a s Olběry,kteří beze štítů,jen s noži v holenicích,křikem vojska porážejí,zvučíce pradědovskou slávou.
- 116. Vždyť jste řekli:,Sami si svou odvahu vyzkoušíme,novou slávu získámea starou mezi sebou rozdělíme!’
- 117. A je to div, bratří,omládne-li stařec?
- 118. Byť i sokol už peří ztrácel,vysoko v oblacích ptáky odhání,nedovolí mláďatům svým ublížit.
- 119. Ale běda,knížata mi nejdou na pomoc!”
- 120. K zlému se časy obrátily!
- 121. Slyš, Rymovští sténajípod poloveckými šavlemia rány prší na Vladimíra!
- 122. Hoře a bída synu Glěbovu!
- 123. Ó veliký kníže Vsevolode!Ani v mysli nechceš přiletět z dálky,chránit svůj zlatý otcovský stolec?
- 124. Vždyť ty můžeš Volhu na vesla nabrata vyčerpat Don přilbicemi.
- 125. Kdybys tu byl,prodávali by otrokyni za groša otroka za haléř.
- 126. Neboť můžeš do poleživé oštěpy vrhat – udatné syny Glěbovy.
- 127. Vy, bujný Ruriku s Davidem!Což vaši bojovníci zlacenými přilbamiv krvi neplavali?
- 128. Což neřvala vaše chrabrá družinahlasem turů,raněných kalenými šavlemina neznámém poli?
- 129. Vstupte, páni,do zlatých třmenůpomstít potupu naší doby,za zem ruskou,za rány Igorovy,bujného Svatoslaviče!
- 130. Haličský Osmomysle Jaroslave!Vysoko sedíšna svém zlatě kovaném stolci,podepřev uherské horyželeznými vojsky,zahradiv cestu Králi,uzavřev dunajská vrata,metaje balvany skrze oblaka,konaje soudy až po Dunaj!
- 131. Tvoje bouře zachvacují kraje.Otvíráš vrata kyjevská,s otcova zlatého stolce střílíš po sultánechza sedmi horami.
- 132. Vystřel, pane, na Končaka,nevěřícího otroka,za zem ruskou,za rány Igorovy,bujného Svatoslaviče!
- 133. A vy, bujný Romane s Mstislavem,chrabrá mysl unáší váš um do boje
- 134. Směle brázdíte nebesa,jako sokol na větru kroužící,když v prudkém letu na ptactvo se vrhá.
- 135. Železné máte pancířea přilbice latinské.Pod nimi se otřásla zeměa mnohé kraje. – Hunové,Litva, Jatvingové, Prusové a Polovcisudlice odhodilia sklonili hlavypod jejich ocelovými meči.
- 136. Ach, kníže Igore,slunce pobledloa stromu steskemlistí opadalo.
- 137. Města na Rosi a na Sulesi rozdělilia Igorových chrabrých vojskuž vzkřísit nelze!
- 138. Don tě, kníže, voláa knížata zve k vítěznému boji!
- 139. Olgoviči, chrabrá knížata,jsou již připravena k vojně!
- 140. Ingvare a Vsevolodea všichni tři Mstislaviči,šestikřídlí jestřábi ze slavného hnízda!Svá dědictví jste nezískalive vítězném boji.
- 141. Kde jsou vaše zlaté přilbice,polské sudlice a štíty?
- 142. Zataraste brány synům stepisvými ostrými šípy,za zem ruskou,za rány Igorovy,bujného Svatoslaviče!”
- 143. Vždyť už Sula neproudístříbrnými vlnamik městu Perejaslavia Dvina rozbahněná plynekrajem kdysi obávaných Poločanůpod křikem pohanů.
- 144. Jen Izjaslav, Vasilkův syn,zazvonil svými ostrými mečio Iitevské přilbicea zastínil slávuděda svého Vseslava,když litevskými meči udolánpod rudými štíty padl na krvavou trávu,jak na lože svatební.
- 145. Bojan byl by řekl:
- 146. «Družinu tvou, kníže,ptáci křídly přiodělia její krev šelmy olízaly.”
- 147. Nebylo tu ani bratra Břetislava,ani druhého, Vsevoloda:opuštěn vypustil duši z chrabrého těla,jako perlu ze zlatého okruží.
- 148. Ztlumily se hlasy, ztichlo veselía troubí jen goroděcké trouby.
- 149. Jaroslave a všichni vnuci Vseslavovi,je čas, abyste sklonili své praporcea do pochev vložili zubaté své meče.
- 150. Vždyť už jste promarnili dědovskou slávu!
- 151. Vždyť sami jste svými svárypřilákali pohany do ruské země proti dědictví Vseslavovu.
- 152. Z vaší nesvornosti vzešel útisk polovecký zemi trojanské v sedmém tisícletí.
- 153. Vseslav dal život v sázku pro milovanou dívku.
- 154. Obratně se opíraje o kopí, dorazil k městu Kyjevu a dřevcem se dotkl zlatého stolce kyjevského.
- 155. Zahaliv se sinou mlhou,jako lítá šelmavyrazil o půlnoci z Bělgorodu.
- 156. Třikrát jemu přálo štěstí.Otevřel bránu Novgorodu,na kusy roztrhal slávu Jaroslavovu.
- 157. Odklusal jako vlk k Němizea udupal mlat:Na Němize skládají snopy hlav a mlátí ocelovými cepy, na mlat život kladou a odvívají duši od těla.
- 158. Krvavé břehy Němigy neštěstím byly posety – posety byly kostmi ruských synů.
- 159. Kníže Vseslav soudil lid, knížecky panoval městům. Jako vlk těkal za noci.Z Kyjeva do Tmutarakaně za noc dorazil před kuropěním,vlčím klusem slunce předběhl.
- 160. V Polocku mu vyzváněli zrána na jitřníu Svaté Sofiea v Kyjevu zvonění to doposlouchal.
- 161. Ač měl věštnou duši v hrdinském těle, často míval soužení.
- 162. Věštný Bojan o něm ondy moudře takovouto průpovídku složil:
- 163. «Ani chytrý, ani hbitý, ani zkušený pták božímu soudu neunikne.”
- 164. Oj, čas nastal sténat zemi ruské při vzpomínce na minulé doby a na bývalá knížata!
- 165. Starý Vladimír nevydržel sedět na kyjevských pahorcích.
- 166. Ale nyní jeho praporcepadly jedny do rukou Rurikových,druhé do Davidových.Do různých stran jim korouhvičky vlají.
- 167. Kopí zpívají na Dunaji.
- 168. Já však slyším Jaroslavnin hlas. Jako skrytá žežulička z rána volá:
- 169. «Poletím jak žežulice,” praví, «po Dunaji,
- 170. Smočím bobří rukáv v řece Kajale.
- 171. Vymyji knížeti krvavé rány na rozpáleném těle».
- 172. Takto z rána Jaroslavna pláčev Putivli na valu a naříká a volá:
- 173. «Ach, větře, větříčku,proč, pane větře, tak prudce věješ?
- 174. Proč na lhostejném křídleneseš hunské šípyproti vojínům mého znejmilejšího?
- 175. Což ti nestačilo vanoutnahoře pod oblakya kolébat koráby na modrém moři?
- 176. Proč jsi, pane,mou radost rozvál po stepní trávě?»
- 177. Jaroslavna z rána hořekujev městě Putivli na valech a volá:
- 178. «Ach, Dněpře Slavutiči! Prorazils Kamennými horami, zemí poloveckou.
- 179. Odnesls, odkolébals na svých plecích Svatoslavovy lodiaž k vojsku Kobjakovu.
- 180. Přikolébej, pane, přines mého miláčka až ke mně, abych nemusila z rána posílat mu pláč svůj k moři!»
- 181. Jaroslavna ráno naříkáv Putivli na valech a volá:
- 182. «Jasné, ach, třikrát jasné slunce! Pro všechny jsi teplé a krásné.
- 183. Proč jsi, mocné slunce, metalo své žhavé paprskyna vojíny mého znejmilejšího,proč jsi na vyprahlém poli jejich lukům suchem dalo ztvrdnout, proč úzkostí sevřelos jim toulce?»
- 184. Rozbouřilo se o půlnoci moře. Ženou se smrště. Mlhami Bůh ukazuje cestu knížeti Igorovi ze země polovecké do země ruské, k otcovskému zlatému stolci.
- 185. Pohasly večerní červánky.Igor dřímá, Igor bdí,Igor myslí pole měříod Velkého Donu k Malému Donci.
- 186. Přiváděje o půlnoci koně, zahvízdal Vlur o půlnoci náhle za řekou. Knížeti dal znamení. Kníže Igor mukám ujde!
- 187. Zaduněla země, rozšuměla se tráva, pohnou se polovecké stany.
- 188. Ale kníže Igorvběhne jako hranostaj do rákosí, jako bílý kačer pluje po vodě.
- 189. Vrhá se na rychlonohého koně, seskočí s něho jako bosý vlk.
- 190. Doběhne k doneckým luhům a letí jako sokol pod mlhami, ubíjeje husy a labutěk snídani, k obědu a večeři.
- 191. Jestliže Igor letěl jako sokol, běžel Vlur jako vlk, střásaje se sebe studenou rosu. Oba strhali své rychlonohé koně.
- 192. Pravil Doněc:
- 193. «Kníže Igore!Je tobě nemalá to sláva,nemalý hněv Končakovi,ruské zemi nemalé veselí!»
- 194. Odpověděl Igor:
- 195. «Ó, Donče,je tobě nemalá to sláva, žes kolébal knížete na vlnách, podstýlal mu zelenou trávu na svých stříbrných březích, odíval ho teplými mlhami pod stínem zelených stromů!
- 196. Tys dal ho stříci hoholem na vodě,rackem v peřejích,divokou kachnou na větru.»
- 197. Jak jiná je řeka Stugna!Proradným svým proudem pohltivšicizí ručeje a bystřiny,sevřela mezi dvěma keři mladistvého knížete Rostislava,táhnouc ho do hlubiny u temného břehu.
- 198. Oplakává matka Rostislavova svého syna, mladého knížete Rostislava.
- 199. Žalostí uvadly květy a strom se schýlil hořem k zemi.
- 200. To nezažvatlaly straky.Po stopách Igorovýchjedou Gzak s Končakem.
- 201. To nekrákali havrani,kavky zmlkly,straky přestaly žvatlat.
- 202. Jen datli, šplhajíce po větvích, tlukotem cestu k řece ukazují, a slavíci veselými písněmi svítání zvěstují.
- 203. Promlouvá Gzak ke Končakovi:
- 204. «Jestliže sokol k hnízdu letí, sokolíka zastřelímesvými pozlacenými šípyl»
- 205. Pravil Končak Gzakovi:
- 206. «Jestliže sokol k hnízdu letí,sokolíka spoutáme krásnou dívkou.»
- 207. I pravil Gzak Končakovi:
- 208. «Spoutáme-li hokrásnou dívkou, nebudeme míti ani sokolíka ani krásnou dívku,a začnou nás ptáci klovat i na poli poloveckém.»
- 209. To už o synu Svatoslavovupravil Bojan, pěvec starých časů Jaroslavových, Olegových, prvoknížecích:
- 210. «Je-li těžko tobě, hlavě, bez plecí, zle je i tobě, tělu, bez hlavy!» Ruské zemi bez Igora!
- 211. Slunce svítí na nebi, kníže Igor v ruské zemi.
- 212. Dívky zpívají na Dunaji,hlasy nese vítr přes moře do Kyjeva.
- 213. Igor jede už vzhůru po Boryčevu ke svaté Bohorodičce Pod věží.
- 214. Země se radují, města se veselí. –
- 215. Jak dříve slavili jsme starých knížat slávu, tak přišli nyní mladí na řadu:
- 216. «SlávaIgoru Svatoslaviči, bujnému turu Vsevolodovi, Vladimíru Igoroviči!
- 217. Štěstí, zdraví knížatům a družině,bojujícím za křesťanys pluky nevěřících!
- 218. Sláva knížatůma družině čest!»
Ссылка
Если вы используете корпус в научной работе, пожалуйста, сошлитесь на эту публикацию:
Орехов Б. В. Параллельный корпус переводов «Слова о полку Игореве»: итоги и перспективы // Национальный корпус русского языка: 2006—2008. Новые результаты и перспективы. — СПб.: Нестор-История, 2009. — С. 462—473.