Чешский перевод Й. Юнгманна
Источник: Slovo o pulku Igorově. Ruský text v transkripcí, český překlad a výklady Josefa Jungmanna z R. 1810. Praha, 1932.
- 1. Ne lepo li nám bylo by, bratří, počíti starými slovy trudných pověstí o pluku Igorově, Igora Svatslaviče?
- 2. Jest ale začíti se té písni obyčejem tohoto času, a ne podle zamyšlení (výmyslu) Bojanova.
- 3. Bojanť věštec, když komu chtěl píseň tvořiti, tu roztěkal se myslí po lese, jako šerý vlk po zemi, jako sivý orel pod oblaky.
- 4. Připomínát’ řeč (pověst) dávných časů potýkání: tehdáž pouštělo se deset sokolův na stádo labutí, čí (sokol prve) dostihl, tomu napřed píseň zpíváno, starému Jaroslavu, udatnému Mstislavu, jenž zaklal Rededu před pluky kasožskými, krásnému Romanovi Svatoslaviči.
- 5. Bojanť, bratří, ne deset sokolův na stádo labutí pouštěl, anobrž své věští prsty na živé struny vzkládal, ony pak samy knížatům slávu zvučely.
- 6. Počnemž, bratří, pověst tu od starého Vladimíra do nynějšího Igora, jenž vztáhl um (mysl) křepkostí svou a poostřil srdce svého mužstvím,
- 7. naplniv se bojovného ducha, vedl své srdnaté pluky na zemi poloveckou za zem ruskou.
- 8. Tehdy Igor vzezřel na světlé slunce, a viděl od něho tmou všecka svá vojska přikrytá.
- 9. I vece Igor k družině své:
- 10. „Bratři a družino! Lépe vám poťatu býti než zajatu býti.
- 11. Ale vsedném, bratří, na své brzké koně, bychom pouzřeli siného (modrého) Donu.“
- 12. Jala knížeti ducha žádost, a horlivost jemu znamení zastoupila, zkusiti Donu velikého.
- 13. „Chciť,“ řekl, „kopí přilomiti konec pole poloveckého s vámi, Rusové, chci hlavu svou nasaditi, a libo píti přilbicí z Donu.
- 14. O Bojane, slavíku starého času, kyž bys ty pluky ty uštěhotal, skáče obyčejem slavíkovým po myslném stromě, létaje umem (duchem) pod oblaky, svívaje (spojuje) slávu obou věků pospolu, chvátaje po stopách Trojanových přes pole na hory.
- 15. Zpívati bylo by píseň Igorovi, onoho vnuku:
- 16. „Ne bouře sokoly zanáší přes pole široka, (nébrž) kavky stády letí k Donu velikému.“
- 17. Čili by zpívati bylo, věští Bojane, Velesův vnuče!
- 18. „Koni řehcí za Šulou, zní sláva v Kyjevě; trouby troubí v Nověhradě, stojí žerdi (praporce) v Putivle.“ Igor čeká milého bratra Vsevoloda.
- 19. I vece jemu buj tur Vsevolod:
- 20. „Jediný bratře, jediné světlo jasné, ty Igoře, oba jsme Svatslaviči.
- 21. Sedlej, bratře, své brzké koně,
- 22. ale moji ti hotovi, osedláni u Kurska napředu;
- 23. a moji ti Kuřané zběhlí v metání, pod trubami povíjeni, pod přílbicemi chováni, pod (mezi) kopími krmeni,
- 24. cesty jim vědomy, ouvozy známy, lukové jejich napřeženi, touly otevřeny, šavle zostřeny,
- 25. sami skáčí jako šeří vlci v pole, hledajíce sobě cti a knížeti slávy.“
- 26. Tehda vstoupil Igor kníže v zlatý třemen, a jel po šírém poli.
- 27. Slunce jemu tmou cestu zastupovalo,
- 28. noc stonící (lkající) jemu hrůzou ptactvo probudila, (a) skučení zvěři (volající se) v stáje;
- 29. div křičí na vrchu stromu, velí poslouchati zemi neznámé, Vlze,i po moři, i po Suli, i Suroži, i Korsunu, i tobě, tmutorokánská modlo.
- 30. Ale Polovci nehotovými cestami chvátají k Donu velikému; skřipí vozy o půlnoci, řekl by labutě rozpuštěné. Igor k Donu vojsko vede;
- 31. již jeho bídou pasou se ptáci, podobně vlci hrůzu nahánějí v roklích; orlové klektáním na kosti zovou, lišky štěkají na červené štíty.
- 32. O ruská země! Již za Šelomanem jsi.
- 33. Dlouho. Noc mrkne,
- 34. záře světlo ztratila (propadla), mha pole přikryla,
- 35. štěbot slavíkův usnul, hovor kavek probudil se.
- 36. Rusové veliké pole červenými štíty přehradili, hledajíce sobě cti a knížeti slávy.
- 37. Z zaraní v pátek pošlapali pohanské pluky polovecké; i rozsuli se jako střely po poli, pobrali krásné dívky polovecké a s nimi zlato i pavlaky, i drahé aksamity;
- 38. ortmami a pláštěmi a kožichy počali mosty mostiti (dělati) po kalužích a blatnatých místech, i všelikými nářadími poloveckými.
- 39. Červený praporec, bílá korouhev, červená chocholka, stříbrné dřevce (dostalo se) srdnatému Svatslaviči.
- 40. Dřímá v poli Olgovo udatné hnízdo; daleko zaletělo.
- 41. Nebyloť k křivdě zrozeno ni sokolu, ni krečetu, ni tobě, černý havrane, pohanský Polovčane.
- 42. Gzak běží co šerý vlk, Končak jemu sled spravuje k Donu velikému.
- 43. Druhého dne velmi ráno krvavé záře světlo zvěstují (povídají);
- 44. černé mraky (ledovec) od moře vycházejí, chtějí zakrýti čtyry slunce; a z nich třepetají siné (modré) blyskoty,
- 45. byl hrom veliký, šel dešť co střely s Donu velkého;
- 46. tu (bylo) kopím se lámati, tu šavlím přitupiti se o lebky polovecké, na řece na Kajale, u Donu velikého.
- 47. O ruská země! Již ne (za) Šelomanem jsi.
- 48. Toť větrové, Strybohovi vnuci, vějí od moře střelami na srdnaté pluky Igorovy!
- 49. Země se třese, řeky kalně tekou, prach pole přikrývá,
- 50. praporce hlaholí: Polovci jdou od Donu, i od moře,
- 51. i od všech stran. Ruské pluky obstoupili.
- 52. Děti běsovy povykem pole přehradily, ale udatní Rusové přehradili se červenými štíty.
- 53. Silný (divý) tuře Vsevolode, stojíš na braní (v boji), pryskáš na vojska střelami, hřímáš o lebky meči ocelivými.
- 54. Kam tur poskakoval, svou zlatou lebkou zableskuje se (svítě), tam leží pohanské hlavy polovecké;
- 55. rozštípané šavlemi kalenými přílbice ovarské od tebe, divý tuře Vsevolode.
- 56. Jaká rány cesta, bratří, (kterou on šel) nedbav pocty i života, i hradu Černigova, i otcovského zlatého stolce (trůnu), i své milé choti krásné Glěbovny zvyku a obyčeje?
- 57. Byli věkové Trojanovi, minula léta Jaroslavova, byli pluci Olgovi, Olga Svatslaviče.
- 58. Tenť Oleg mečem kramolu (rozbroj) koval, a střely po zemi rozséval.
- 59. Stoupal v zlatý třemen v hradě Tmutorokaně.
- 60. Tož zvuk (o něm?) slyšel dávný Veliký Jaroslav,
- 61. syn Vsevolodův, ale Vladimír každé ráno uši zacpával v Černigově;
- 62. Borisa pak Vačeslaviče (Václaviče) sláva na soud přivedla, a na koninu (koňskou kůži) zelený příkrov prostřel, za křivdu Olga, mladého a srdnatého knížete.
- 63. Z též i Kajaly Svatopluk povelel otce svého (vésti?) mezi uherskými mimochodci (lehkou jízdou) k sv. Žofii k Kyjevu.
- 64. Tehdáž při Olze Gorislaviči rozsévaly se a vyrostaly různice; huben jest život Daždbohova vnuka, v knížecích kramolách věkové lidem krátili se.
- 65. Tehdaž po ruské zemi řídko ratajové (rolníci) provýskovali,ale často vrány krákaly, troupy sobě dělíce, a kavky svou řeč hovořily, chtíce poletěti na snědění (sněsť).
- 66. To bylo v ty boje a v ty pluky; ale takového boje neslyšáno: z rána do večera, s večera do svitání létají střely kalené, hřímají šavle o lebky, třeští kopí ocelivé
- 67. v poli neznámém prostřed země polovecké. Černá země pod kopyty kostmi byla poseta a krví polita; touhou (úzkostí) vzešly (kosti) po ruské zemi.
- 68. Co mi šumí, co mi zní
- 69. hned ráno před zořemi? Igor pluky vracuje, neboť žel jemu milého bratra Vsevoloda.
- 70. Bili se den, bili se druhý: třetího dne k polední padly praporce Igorovy.
- 71. Tu se (ti dva) bratří rozloučili na břehu bystré Kajaly.
- 72. Tu se krvavého vína nedostálo,
- 73. tu hody dokončili srdnatí Rusici, svadebníky (hosti) opojili, a sami polehli za zemi ruskou.
- 74. Vadne (klesá) tráva žalostí a strom touhou k zemi přiklonil se.
- 75. Nebo již, bratří, neveselá hodina povstala, již pustina sílu (vojsko) přikryla.
- 76. Vstala křivda v silách Daždbohova vnuka (t. j. v Rusii). Vstoupila jako panna na zemi Trojanovu, vzpleskala labutími křídly na siném (modrém) moři u Donu pleskajíc, vzbudila žírné (těžké) časy.
- 77. Boj knížat proti pohanům ustal (pohubil se), neboť řekl bratr bratru: to moje, ale to moje též; a počali knížata pro malé co pro veliké se brojiti a sami na sebe kramolu kovati,
- 78. a pohané se všech stran přicházeli s vítězstvími na zemi ruskou.
- 79. O daleko zašel sokol, ptáky bije k moři:
- 80. ale Igorova udatného pluku není vzkřísiti.
- 81. Za ním křičeli Karna a Žla, poskočili po ruské zemi,
- 82. metajíce zážeh (smáhu) v plamenném rohu (sloupu). Ženy ruské vzplakaly řkouce:
- 83. „Již nám našich milých kochanů ani myslí smysliti, ani domněním se domněti, ani očima shlednouti, ale zlata a stříbra ne málo ztratiti.“
- 84. Neboť vstonal (upěl), bratří, Kyjev touhou a Černigov pohromami;
- 85. tesknota rozlila se po ruské zemi, zámutek žravý tekl prostřed země ruské
- 86. a knížata sami na sebe kramolu kovali,
- 87. a pohané sami vítězstvím nabíhajíce na ruskou zemi, jímali (brali) daň po veveřici od dvora.
- 88. Nebo ti dva srdnatí Svatslaviči, Igor a Vsevolod, již lež (pomluvu) vzbudili, kteroužto byl uspil otec jich Svatslav hrozný Veliký Kyjevský.
- 89. Hrůzou bylť on; děsil (nepřátely) svými silnými pluky a ocelivými meči; vtrhl na zemi polovecko u, přišlapal chlumy a rokle (hory a doly); zakalil řeky a jezera, vysušil potoky a bahna a pohanského Kobaka z zátoky mořské od železných velikých pluků poloveckých jako vichr vytrhl: i padl (octl se) Kobak v městě Kyjevě v světnici Svatslavově.
- 90. Tu Němci i Vlaši i Řekové i Morava pějí slávu Svatoslavovu, litují knížete Igora, jenž pohřížil tuk (všeliké dobro) v dně Kajaly řeky polovecké, (do níž) ruského zlata nasypal.
- 91. Tu Igor kníže vysedna s sedla zlatého, i (sedl zajatý) v sedlo Koštějovo;
- 92. padla (sklonila se) hradům zábradla a veselí potuchlo.
- 93. Svatoslav ale smutný sen viděl:
- 94. „V Kyjevě na horách tu noc s večera oděvali jste mne,“ dí, „černým pokrovem, na ložci tisovém.
- 95. Nalévali mi siné víno s trudem (zámutkem, otravou) smíšené,
- 96. sypali mi prázdnými touly pohanských skořepin velikou perlu na lůno
- 97. a chlácholili mne; již dsky bez leměze jsou v mém pokoji zlatostropém.
- 98. Všecku noc s večera Bosuvy vrány kvákaly,
- 99. u Pleseňska na vyhoně byly v háji Kisanově; i nesešli (nemám sláti?) k sinému moři?“
- 100. I řekli bojarové knížeti:
- 101. „Již, ó kníže, touha um jala,
- 102. neboť dva sokolové sletěli s otcovského zlatého trůnu, dobýt hradu Tmutorokana anebo píti přílbicí z Donu. Již sokolům (těm) křídelce připěšali (srubili) pohanskými šavlemi a sami je spjali v pouta železná.
- 103. Neboť temno bylo v třetí den: dvě slunce pomrkla, oba šarlatoví sloupové pohasli, a s nima mladé měsíce Oleg a Svatslav tmou se povlekly.
- 104. Na řece na Kajale tma světlo pokryla:
- 105. po ruské zemi rozprostřeli se Polovci jako pardové hnízdo a v moře pohřížili (sílu ruskou) a velikou bujnost přidali chánovi (svému).
- 106. Již snesla se (sstoupila) hana na chválu,
- 107. již třesknula nouze na zvolnost,
- 108. již vrhl se div na zemi.
- 109. Neboť gotské krásné dívky zazpívaly na břehu siného moře, zvoníce ruským zlatem zpívají věk Busův, slaví mštění Šarokanovo.
- 110. Ale my již družina (tvá) žádni (žádostiví, prázdní jsme) veselí.“
- 111. Tehdy Veliký Svatoslav vyroní (vypustí) zlaté slovo slzami smíšené, i dí:
- 112. „O moji synovci Igoře a Vsevolode, ráno (příliš) počali jste poloveckou zemi meči trýzniti a sobě slávy jískati (hledati). I beze cti odolali jste; neboť beze cti krev pohanskou prolili jste.
- 113. Vaše udatná srdce v silném oceli kována a bujností zakalena.
- 114. To-li způsobili jste mé stříbrné šedině!
- 115. A již nevidím vládnouti silného a bohatého a mnohovojého (mnoho vojska majícího) bratra mého Jaroslava s černigovskými statečníky, s Mohuty a s Tatrany, a s Šelbiry, a s Topčaky, a s Revugy a s Olbery. Neboť ti bez štítů s zabotníky křikem nad pluky zvítězují, zvoníce v pradědnou slávu.
- 116. Ale vy řekli jste: zmužme se sami, přední slávu sami uchvátíme, a zadní (t. j. až přijdou druzí za námi) se sami podělíme.
- 117. Ale byl by div, bratři, aby starý zmladl?
- 118. Dokud sokol v mytech (v svobodě) bývá, vysoko ptáky zabíjí, nedá hnízda svého v ublížení (jemu ublížiti, křivditi).
- 119. Ale toť zlé, že knížata mi nepomáhají (nepůsobí spolu);
- 120. v snížení se časové obrátili.
- 121. Toť Urim křičí pod šavlemi poloveckými a Vladimir pod ranami.
- 122. Touha a teskno synu Glebovu.“
- 123. Veliký kníže Vsevolode! Není-li tobě (nemohl by) přiletěti z daleka, aby otcovský zlatý trůn zaštítil?
- 124. Neboť ty můžeš Vlhu (řeku) vesly rozkropiti (rozvrhnouti) a Don lebkami vylíti.
- 125. Kdyby ty (k pomoci) byl, (toť) byli by Čaga po nohatě a Koštěj po řezani.
- 126. Neboť ty můžeš po suchu živými šereširy stříleti, udatnými syny Glebovými.
- 127. Ty hrdinný Ruriče a Davide, zdaž (vojska) vaše s pozlacenými lebkami po krvi neplavala?
- 128. Zdaž vaše udatná družina neřičí jako turové ranění šavlemi kalenými na poli neznámém?
- 129. Vstupte, hospodinové, v zlatý třemen za bezpraví toho času, za zemi ruskou, za rány Igorovy, rekovného Svatslaviče!
- 130. Haličský Osmomysle Jaroslave, vysoko sedíš na svém zlatokovaném stolci. Podepřev hory uherské svými železnými pluky, zastoupiv královi cestu, zavřel jsi v Dunaji vrata, házeje břemeny skrz oblaky, soudy řídě (až) do Dunaje.
- 131. Tvé hrůzy po zemích tekou (běhají), otvíráš Kyjevu vrata, střílíš s otcova zlatého stolce na sultány za zeměmi.
- 132. Střílej, hospodine, na Končaka, pohanského Koštěje, za zemi ruskou, za rány Igorovy, rekovného Svatoslaviče.
- 133. Ale ty hrdinný Romane a Mstislave, srdnatá mysl nosí váš um na díla (rekovná).
- 134. Vysoko plaváš na skutky v bujnosti, jako sokol, an se šíří na větrech, chtěje ptáka v bujnosti přemoci.
- 135. Neboť máte (jsou u vás) železné popruhy pod přílbicemi latinskými. Od těch ztřásla se země i mnohé strany chánovy. Litva, Jatvazi, Deremela i Polovci sudlice své povrhli a hlavy své poklonili pod ty meče ocelivé.
- 136. Ale již knězi Igoru schází slunci světlo a strom nehodou listí sronil (shodil).
- 137. Po Rse a po Sule (řekách) hrady rozdělily se, a Igorova udatného pluku nelze vzkřísiti.
- 138. Don k tobě, ó kníže, volá a zůve knížata na vítězství.
- 139. Olgoviči, udatná knížata, dospělí k boji.
- 140. Ingváře i Vsevolode, i všickni tři Mstislaviči, ne špatného hnízda šestokřídlci, zdaž jste vítěznými losy sobě vlasti neuchvátili?
- 141. Jaké jsou vaše zlaté lebky a sudlice polské a štíty!
- 142. Zahraďte poli vrata svými ostrými střelami za zemi ruskou, za rány Igorovy, rekovného Svatslaviče!
- 143. Neboť již Sula neteče stříbrnými proudy k hradu Perejaslavi a Dvina kalně teče k oněm hrozným Poločanům pod křikem pohanů.
- 144. Jediný Izeslav, syn Vasilkův, pozvonil (zahřměl) svými ostrými meči o lebky litevské; pohubil slávu dědu svému Vseslavu, a sám pod červenými štíty na krvavé trávě pohuben litevskými meči.
- 145. I pozdvihl se (Svatoslav) na ložci svém a řekl:
- 146. „Družinu tvou, ó kníže, ptactvo křídly přiodělo a zvěř krev (jich) polizala.“
- 147. Nebylo tu bratra Břečeslava, ani druhého Vsevoloda; sámjediný vypustil perlovou duši z udatného těla, skrz zlaté ožidlí.
- 148. Utuchli hlasové, kleslo veselí. Trouby troubí gorodenské.
- 149. Jaroslave i všickni vnuci Vseslavovi, již (třeba vám) ponížiti praporce své, vložiti (do pošvy) své meče pokažené,
- 150. nebť již vykročili jste z dědovy slávy.
- 151. Nebo vy svými kramolami (různicemi) počali jste přivoditi pohany na zemi ruskou, na živobytí Vseslavovo.
- 152. Nebť jaké bylo násilí od zemi polovecké! V sedmém věku Trojanově
- 153. vrhl Vseslav losy o děvici sobě libou.
- 154. Ten klikami (háky?) podepřel se o koně, i skočil k hradu Kyjevu, a dotkl se dřevcem zlaté stolice kyjevské.
- 155. Skočil od nich jako litá zvěř v půlnoci z Bělohradu, obestřel se sinou mhou,
- 156. zjitra pak vtasil (zarazil) strykusy (děla), otevřel vrata novohradská, roztříštil slávu Jaroslavovu,
- 157. skočil co vlk do Nemihy z Dudutek. Na Nemize snopy stelí hlavami, mlátí cepy ocelivými, na humně život kladou, vějí duši od těla.
- 158. Krvaví Nemihy břehové neštěstím byli poseti, poseti kostmi ruských synův.
- 159. Vseslav kníže lidi soudil, knížatům hrady řídil, a sám v noci co vlk chvátal; z Kyjeva doběhl do kur (než koury pěli) Tmutorokana; velikého Chrsa jako vlk po cestě předběhl.
- 160. Tomu v Polotsku pozvonili na jitřní ráno u sv. Žofie v zvony, a on v Kyjevě zvuk slyšel.
- 161. Ač pak moudrá duše v družském (příbuzném) těle (jeho byla), však často bídy (strast) trpěl.
- 162. Tomu věští Bojan smyslný prve tento přípěv (píseň) řekl:
- 163. „Ani chytrému, ani rychlému, jak pták rychlému, soudu božího nelze minouti.“
- 164. O, stonati (naříkati) jest ruské zemi, pomněvši první časy a první knížata.
- 165. Toho starého Vladimíra nelze bylo přibíti k horám Kyjevským:
- 166. neboť jeho nyní praporce stáli (jedni) Rurikovi, a druzí Davidovi; ale rozi, nosíce jim choboty (?),
- 167. orají, kopí slaví se na Dunaji.
- 168. Jaroslavnin hlas slyšeti (jest) jako žežhule neznámý, ráno křičí:
- 169. „Poletím,“ praví, „jako žežhule po Dunaji,
- 170. omočím bobrový rukáv v Kajale řece,
- 171. utru knížeti krvavé jeho rány na ustrnulém (tuhém) jeho těle.“
- 172. Jaroslavna ráno pláče v Putivle na zábradle (zdi městské), a řkouci:
- 173. „O větre, větříčku! K čemu, hospodine, násilně věješ?
- 174. K čemu uvrhuješ na lehkých svých křídlech chánovské střelky na mého milého vojsko?
- 175. Málo-li ti jest hor pod oblaky váti, pěstujícímu koráby na siném moři?
- 176. K čemu, hospodine, moje veselí po janovci rozvíváš?“
- 177. Jaroslavna ráno pláče v Putivle hradě na zábradle, a řkouci:
- 178. „O Dněpre, slovutná řeko, ty probil jsi kamenné hory skrze zemi poloveckou;
- 179. ty mile plavil jsi na sobě Svatoslavovy lodí do pluku Kobakova:
- 180. připlav libě, hospodine, mého milenka ke mně, abych neslala k němu slz na moře ráno.“
- 181. Jaroslavna ráno pláče v Putivle na zábradle, řkouci:
- 182. „Světlé, trésvětlé slunce, všem teplo a krásno jsi:
- 183. k čemu, hospodine, prostřel jsi hořící svůj papršlek na milenka vojsko, v poli bezvodném horkem jim luky spražil, touhou jim touly zatkl?“
- 184. Pryská (vlní se) moře o půlnoci, jdou smršti (vodní sloupové) jako mhly; Igorovi knížeti bůh cestu ukazuje z země polovecké na zemi ruskou, k otcovu zlatému stolci.
- 185. Pohasly večerní záře: Igor spí, Igor bdí, Igor myslí (svou) pole měří od velikého Donu do malého Donce.
- 186. Kůň v půlnoci (hotov). Ovlur hvízdne za řekou, velí knížeti rozuměti. Knížete Igora (tu) nebylo.
- 187. Zněla, hučela země, šuměla tráva. Stany se polovecké pozdvihovaly,
- 188. a Igor kníže poskočí co hranostaj ke třtí, co bílý hohol (chocholatá kačice) na vodu;
- 189. vrže se na brzkého koně a skočí (zas) s něho jako bosý vlk
- 190. a těká k luhu Donce, i poletěl co sokol pod mlhami, zabíjeje husy a labutě k snídaní i obědu i večeři.
- 191. Když Igor co sokol letěl, tehdy Vlur co vlk těkal, trouse po sobě studenou rosu; neboť přetrhli své brzké koně.
- 192. Donec řekl:
- 193. „Kníže Igoře! Ne málo tobě slávy, a Končaku nelibosti, a ruské zemi veselí.“
- 194. Igor vece:
- 195. „O Donče! Ne málo ti slávy, ans konejšil kníže na vlnách, stlal jemu zelenou trávu na svých stříbrných březích, odíval jeho teplými mlhami pod stínem zeleného stromu;
- 196. ostříhal jeho co hohola na vodě, jako čejky na proudech, jako černedy na větrech.“
- 197. Ne tak, vece on, řeka Stugna: zlý proud majíc, pozřevší cizí potoky (ručeje), člůny rozdrtila o křoví. Jinochovi knížeti Rostislavu zavřel Dněpr temné břehy.
- 198. Pláče máti Rostislavova po jinochu knížeti Rostislavu.
- 199. Uvadly květy hořem (žalostí) a strom s touhou k zemi se překlonil,
- 200. a straky nestrekotaly. Na sledu (po stopách) Igorově jezdí Gzak s Končakem.
- 201. Tehdy havrani nekrákali, kavky pomlkly, ani straky nestrekotaly, po větvích lezouce
- 202. toliko datlové dlubáním (klváním) cestu k řece ukazují, slavíci veselými zpěvy světlo zvěstují.
- 203. Mluví Gza k Končakovi:
- 204. „Žeť pak sokol k hnízdu letí, (my) sokolíka rozstřílíme svými pozlacenými střelami.“
- 205. Vece Končak Gze:
- 206. „Žeť sokol k hnízdu letí, i (ale) my sokolce spoutáme s krásnou děvicí.“
- 207. I dí Gzak Končakovi:
- 208. „Jestli jeho spoutáme krásnou děvicí, nebude nám ani sokolce, ani krásné děvice, toť počnou nás ptáky bíti v poli poloveckém.“
- 209. Řekl Bojan i výpravy na Svatslava, zpěvotvorce starého věku, Jaroslava Olgova Kogana choti:
- 210. „Těžko ti hlavě bez plec, zlé ti tělu bez hlavy;“ (ale já dím:) ruské zemi bez Igora.
- 211. Slunce svítí na nebi, Igor kníže v ruské zemi.
- 212. Děvice pějí na Dunaji. Rozléhají se hlasy přes moře do Kyjeva.
- 213. Igor jede po Boričevu k sv. Bohorodici Pirogoščí.
- 214. Krajiny (jsou) rády, hrady vesely,
- 215. zpívajíce písně starým knížatům, a potom mladým. Zpívati (jest):
- 216. sláva Igoru Svatslaviči, buj turu Vsevolodu, Vladimíru Igoreviči.
- 217. Zdrávi knížata i družina bojovavší za křesťany proti pohanským plukům;
- 218. knížatům sláva i družině. Amen.
Ссылка
Если вы используете корпус в научной работе, пожалуйста, сошлитесь на эту публикацию:
Орехов Б. В. Параллельный корпус переводов «Слова о полку Игореве»: итоги и перспективы // Национальный корпус русского языка: 2006—2008. Новые результаты и перспективы. — СПб.: Нестор-История, 2009. — С. 462—473.